Deník 1.

13. května 2015 v 21:24 | Calwen |  Vypsání z depresí
11. 5. 2015
Už druhý den cítím úzkost. Svírání žaludku, bolest a motání hlavy, pocit na zvracení. Ten mám vlastně už pár týdnů. Nevím co dělat, kam utéct. Jak se toho zbavit. Už to nevydržím, musím jít pryč...


Jdu do lesa, když tam dojdu, cítím se klidnější a lépe, dokonce si i broukám. Jinde mi většinou dobře nebývá. Jak mi říká moje učitelka, my lidé přírody to tak máme. Cestou sbírám úlomky rozbitého skla a strkám je do kapsy. Až půjdu z lesa, vyhodím je, říkám si. Jdu kolem hájenky a vykročím na širou lesní cestu. Kolem po obou stranách je řada obrovských a nádherných stromů. Jsem tím pohledem unesena. Občas přistoupím k nějakému stromu, obejmu ho a v klidu s ním nahlas mluvím. Zrovna přecházím od jednoho ke druhému přes onu cestu. Rozhlédnu se po ní, jestli tam někdo nejde. Nikoho nevidím, tak jdu ke svému cíli, jímž byl starý a obrovský smrk. Stojím u něj a v tu chvíli uslyším zvuk na cestě. Vylekaná a vytržená ze svého poklidného transu se otočím. Uvidím nějakého muže, jak míří směrem ke mně po stejné cestě, po které jsem přišla. Rychle seskakuji z vyvýšeniny zpět na cestu a rychlým krokem pokračuji v cestě. Jenže tím jsem právě vyděsila sama sebe. Jde za mnou a já začínám panikařit, strašně se bojím lidí a tím víc, když je potkám v lese. Už vidím svoje mrtvé tělo u cesty, když se donutím zachovat klid. A nechám jej mě předběhnout. Muž pozdraví, odpovídám stejně. Poznávám v něm milého souseda. Ještě chvíli jdu za ním a pak se otřesená sama sebou otočím na patě a rychle mířím zpátky domů. Jsem vyděšená, i když mi nic nehrozí. Zase je mi špatně. Cestou kolem kontejnerů ani nevyhodím odpadky, mezi které patří i vybledlý žlutý fáborek, který si někdo pověsil na větev lípy, aby nachystal trasu na veřejný cyklistický závod, pořádaný druhým rokem ( :D ). Nechávám je v kapse, i když jsem na ně nezapomněla. Došla jsem domů, ještě víc vystresovaná, než když jsem odešla, ale nedávám to na sobě znát. Pouštím si Faunův labyrint, zavřená u sebe v pokoji. Film mě moc neuklidnil, spíš se mám teď zase proč bát tmy. Brrrr. Jdu spát.

12. 5. 2015
Dneska už nikam nejdu!!! Mamka mi dala bylinkové kapky proti depresím. Zabraly až večer. Jdu spát.

13. 5. 2015
Je tma, vzbudil mě hrom. Zněl asi minutu a dlouho trvalo, než dozněl. Znova usnu. Vzbudí mě 1. Budík. Vypnu ho a spím dál. Zvoní 2. Znovu po chvíli usnu. Zaspala jsem asi o 20 minut. Vypravím se stejnou rychlostí jako vždy a v klidu vyrazím z domu. V mhd mě jako vždy rozčilují protivní, sobečtí a mračící se lidé. Na začátku školního roku jsem se na ně smála, teď je ze mě znát maximálně nezájem.
Ze školy jsem naštěstí vypadla brzo, jdu ten kilák a půl pěšky. JSEM DOMÁÁÁ!!!!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama