Červenec 2015

Jak na deprese a špatnou náladu

23. července 2015 v 11:44 | Calwen |  Doporučuji
Nevěděla jsem pod jakou rubriku tento článek zařadit, ale každému doporučuji se depresí zbavit, tak proč ne do této.

Občas se každý potýká s nějakou depresí nebo špatnou náladou. Většinou se "nebe" samo vyjasní a je nám zase fajn. Ale jindy se zdá, že už slunce jen tak svítit nebude. Já se s tou druhou variantou potýkala asi od začátku prázdnin, kdy mi přišlo všechno zbytečné, že je všechno k ničemu. Neměla jsem náladu na nic. Ale pak se vyjasnilo.
Proč něco vůbec dělat? Protože to tak prostě je! Bůh, vesmír nebo cokoliv v co věříte to tak prostě zařídil. Nemá cenu o tom uvažovat. Napadlo mě, že bych sem mohla vypsat pár rad, které mi od depresí a špatných nálad pomáhají. Každému v tomhle ohledu sice pomáhá něco jiného, ale proč to nezkusit, když se má potom člověk cítit lépe.


Realita je někdy noční můra

8. července 2015 v 12:20 | Calwen |  Téma týdne
Často si říkám, že vlastně žiju jako ve snu. Ovšem ne ve smyslu krásy a šílených her, které sny doprovázejí. Myslím to tak, že stále sním a někdy až tak moc, že ztratím pojem o světě. Pak by se mně ani učitel u tabule nedovolal.
Raději budu snít a nevnímat realitu, než nesnít a vnímat pouze realitu. Nechci se jí podívat do očí, protože se bojím. Je pro mě jako výprask. Protože kdybych se místo koukání do mraků na autobusové zastávce dívala před sebe, viděla bych, že naděje tohoto světa zase klesla. Lidé odhazující cigarety pod tramvaj, žena řve na vlastní dítě, protože je evidentně zasněné, skupinka mladých uřvaných a bezohledných lidí. Samozřejmě na tomto světě vidím i dobré, ale bohužel to špatné převažuje. Snění a zamyšlenost jsou pro mě nádherný sen a realita je noční můra. Nedokážu jako mnoho lidí dlouho existovat v této společnosti.
Doma se naštěstí z této noční můry probouzím a když jdu do lesa nebo když vstanu těsně před svítáním, mám oči dokořán. Mám na vás všechny několik proseb.


Úvaha o vodě

1. července 2015 v 17:34 | Calwen |  Vypsání z depresí
Někdy si připadám bez emocí. Tedy bez těch dobrých. Například někdy jdu do lesa a vše hluboce prožívám, každé obejití stromu, zpěv ptáčků ve větvích. A někdy Jdu a snažím se cítit tu lásku a štěstí, ale nějak to nejde. Nic mě netěší ani doma. Nic se mi nechce. Nejspíš takovou krizi má občas každý, ale proč?

Chtěla bych být voda, jemná a hrubá nespoutaná a přesto ohraničená, plna emocí, být na povrchu i pod zemí, být pramen i řeka. Život vlastně je jako řeka. Od pramene, kdy se na tomto světě teprve rozhlížíme, divoký proud dospívání a postupně se dostat až na klidnou a širokou cestu poznání a nakonec se vlít do širokého moře. Čím je pro člověka být mořem to si nejspíš netroufám říct nahlas a asi si to ponechám pro sebe. Kde se však v řece ztrácí emoce a chuť pokračovat ve své cestě? Voda je vlastně nejstatečnější a nejtvrdohlavější živel. Země ji nezavalí, vítr nerozfouká a oheň nespálí. Jde si tvrdě za svým. To bych nejspíš nezvládla a ani nechtěla. Takže vlastně nechci být voda? Nejspíše ne, ale bylo by to jednoduší. Voda přeci může zabít stejně jako dát život.

Tak tady sedím pod svou jablůňkou a píšu nesmysly doufajíc, že se zase nějak vzchopím a dostanu chuť něco dělat. Mám takové výpadky jenom já?